C12 – Velká cesta kolem vody 32 km

Voda je nenápadným pokladem Brd. Skrývá se v puklinách skal, v desítkách metrů hlubokých sutích i v mělkých rašelinách a bažinách. Sytí mechy a vůbec veškerou vegetaci a na povrch vyvěrá v desítkách a stovkách pramenů a pramínků i otevřených zemních kapilár. Stéká v drobných potůčcích ve svazích kopců do větších vodotečí a hraje si s křemennými písky a kamínky v jejich korytech. Občas se však rozvášní, když ji vydatné deště posílí a ona už nemá kam se schovat. Pak zdivočí potůčky, změní se v prudké bystřiny, jimiž před sebou tlačí i pořádné kameny a štěrk, aby je na klidnějších místech zase uložila. Pak se tento dar občas vzbouří i proti lidem, snad oplátkou za to, že ti se k vodě často chovají velmi nevděčně. Většinou však je voda požehnáním tohoto kraje, pomocníkem člověka i jeho živitelem. Tak výtečnou vodu, jako tu z Brd, nám mohou mnozí závidět a přesvědčit se o její lahodné chuti mohou v desítkách studánek, roztroušených po celém pohoří.


Napájí nejen lidi, ale také spoustu dalších tvorů, kteří v jejím okolí žijí, a život dává a umožňuje i takovým, které bychom někde v kraji už marně hledali. Rak kamenáč, mihule či střevle potoční, vranka, ale třeba i vydra by o tom mohli dlouho vyprávět. A co je ptáků, kteří by bez brdské vody velmi strádali. Od drobného ledňáčka, přes nenápadnou bekasinu až třeba po černé čápy nebo majestátního orla. Když někdy zahlédnu vysokou u jejích napajedel, nemohu si nevzpomenout na verše klasika o křišťálové studánce, kam chodí laně pít. A připadá mi, jakoby se k té básni nechal inspirovat právě v Brdech.


Voda z Brd ale také člověku pomáhala v práci.  Rýžoval v ní zlato, pral stříbro a olovo, poháněl jí pily a mlýny, využíval ji ve vysokých pecích a s její pomocí čerpal jinou vodu z bezedných hlubin stříbrných dolů. Plavil po ní občas i dřevo.
Aby ji mohl takhle využívat, musel se o ni také postarat. A stavěl pro ni hnízda – drobná i veliká. Nádržky, rybníčky i velké a hluboké nádrže, z nichž vedl vodu umně zhotovenými koryty tam, kde ji zrovna potřeboval. Pojďme se na některé z jeho děl podívat, seznámit se s brdskou vodou a vzdát jí hold, který si právem zaslouží.


Vyrazíme z Obecnice proti proudu stejnojmenného potoka. Když budeme mít trochu štěstí, zahlédneme v něm nějakého toho pstruha anebo mihuli potoční. Za chvíli jsme u vodní nádrže Obecnice.  Na ploše 19 ha zadržuje 711 tis.kubíků průzračné vody. Vznikla na místě mnohem menšího lesního rybníka, pod jehož hrází se ze smrkových pilin vyráběl ocet – odtud dostal své jméno. Kromě Obecnického potoka a jeho přítoků posiluje nádrž také 1800m dlouhý, umělý otevřený kanál, tzv. Albrechtský přivaděč. Ten vede lesem část vody z Albrechtského potoka. Vlhké okolí nádrže a potoků jde velmi k duhu hřibům, na něž se sem pořádají výpravy. Obecnice/Octárna je nejmenším z děl, které dodávají vodu příbramákům.


Od nádrže vyrazíme po Rusínské cestě, nazvané podle národnosti dřevařů, najatých na mýcení tocké dopadovky, kteří tudy chodívali za prací. Nedaleko nás šumí vpravo Tetřívčí potok, přítok toho Obecnického. Sbírá svou vodu až vysoko v rašeliništích na jihovýchodním cípu vrcholové plošiny nejvyšší hory Brd. Podle tohoto potoka budeme stoupat až tam, kde se přehoupne na druhou stranu cesty. I my uhneme na lesní cestu Obrázeckou. Potok nám propustkem opět proteče pod nohama a my vystoupíme do Kloboučeckého sedla.  Vlevo od nás bychom brzy dospěli k samotnému vrcholu Kloboučku (703m), odtud snadno dostupného a nenápadného. K východu však spadá strmými skalními stěnami mohutného mrazového srubu, ozdobeného i působivou skalní věží. Vrcholová kniha na ní umístěná, je dostupná skutečně jen zkušeným horolezcům.


Musíme trochu šlápnout do pedálů. Stoupání už sice není tak příkré, ale stále pokračuje až do ostré zatáčky, kde Obrázeckou vystřídá Buršovská cesta. Spolu s ní se nepatrně zhoupneme do mělkého dolíku, kde v mokřinách pramení Albrechtský potok, ale ještě pár výškových metrů musíme zdolat, než dorazíme na rozcestí s příjemnou Káňskou cestou do nějakých 770m. Odtud rychle sjedeme jak podle pravítka nalinkované Buršovské cestě do Obecnického sedla (místní mu také říkají Rovina) a pokračujeme ve sjezdu dál – vpravo nad Pilskou nádrž. Nebudeme se zdržovat, k nádrži, kterou nyní vidíme jen mezi stromy, se později dostaneme blíže. Uhneme opět doprava a po rovné, ale děravé asfaltce vyrazíme směrem na rozcestí s Perkanskou cestou.


U rozcestí se vyplatí na chvíli opustit sedlo a ochutnat vodu ze studánky Pilka, hned vedle cesty. Když jsme si naplnili bidony pramenitou vodou, můžeme zase nasednout a sjíždíme nyní už po Perkanské cestě až ke korytu Pilského potoka. Tento vodnatý potok napájí už zmíněnou Pilskou nádrž.  Vpravo od cesty míjíme stále ještě částečně živé rašeliniště. Určitě bychom v něm nezmizeli jak v bezedných šumavských slatích, ale bez dobré obuvi nemá smysl se do něho vydávat, ačkoli místní houbaři v něm mají řadu svých tutových placů. Ale nemusíme se bořit bažinami, stačí pozorně sledovat okolí cesty, nějaké hřiby, kováře, ryzce a občas i oranžového křemenáče tam také zahlédneme. A když nic jiného, potěšíme se aspoň pohledem na rudé, bíle tečkované klobouky muchomůrek.


Od potoka nás zase čeká stoupání. Vpravo, v hustých smrčinách, bychom možná objevili nevelký lesní rybníček, kde se říká u Poustevníka. Údajně zde skutečně jakýsi samotář kdysi žil. V terénu jsou cvičenému oku ještě patrné základy jednoduché stavby, v níž snad přebýval. Vyhoupneme se na hřeben vrchu Zavírka. Kdybychom se vydali vlevo po rovinatém hřebeni, ale později už nepříliš schůdnou cestou, či spíše průsekem, nedaleko vrcholu kopce (720m) bychom narazili v hustém lese na skalní trosky, také vyzdobené několikametrovou kamennou jehlou a v jejich blízkosti evidentně uměle navršené kamenné valy. Zda jsou památkou na pravděpodobně prehistorické hradiště, které zde snad stávalo, nebo jen někdejší ohradou pro zvěř, nám zůstává dodnes záhadou, ale působivé a tak trochu mystické místo, nám určitě utkví v paměti.


Vraťme se však na Perkanskou cestu. Jakmile s ní mineme mírně vzhůru stoupající cestu Bahenskou, začneme pro změnu zase ostřeji klesat a za pár okamžiků se před námi otevře půvabná luční enkláva na Skelné Huti. Jméno nemá náhodou. Po větrné smršti v r.1749 zde zřídil sklárnu Tobiáš Matěj Adler. Příběhy jeho rodu na Šumavě ve svém díle Skláři popsal i Karel Klostermann. Sklárna zde úspěšně pracovala až do r.1783. Pak byla zrušena a její vlastník přesunul své aktivity na Šumavu. Vyrostla zde však myslivna, která zanikla až se vznikem vojenské střelnice. Nyní zde najdeme jen nevelkou stodolu, přezimovací obůrku pro jeleny, nádržku a studánku s dobrou vodou. Zplanělým švestkám na zdejších loukách vévodí mohutná douglaska. Ze Skelné Hutí se otevírají pěkné výhledy do podbrdského kraje i na okolní vrchy, horu Brdce (839m) v jejímž svahu se nacházíme a dále Malý Tok  a nižší Plešec.


Perkanská cesta nyní klesá loukami a opět lesem rychle dolů – až tam, kde vpravo od silničky uvidíme zrcadlo Lázské nádrže. Také ona dnes slouží jako rezervoár pitné vody pro příbramskou aglomeraci a proto je k její hladině přístup zakázán. Je to trochu škoda, protože bychom třeba zahlédli jeden z místních unikátů – porost Pobřežnice jednokvěté (Litorella uniflora), která je u nás už velmi vzácná. Takhle se spokojíme jen s konstatováním, že za 16m vysokou hrází lze zadržet na ploše 17 ha až 958 tis.kubíků vody. Nádrž měla v r.1897 po velké průtrži mračen namále. Hrozilo její protržení, ale neštěstí se podařilo odvrátit. Lázská nádrž je první ze dvou vodních nádrží vybudovaných přímo na řece Litavce po celé její téměř 55 km dlouhé cestě do Berounky.


Krátce nato už ale dorazíme k závoře a za ní nás přivítá příjemná podhorská obec Láz a její nejvýš položená část, Žernová. Ve vsi bychom mohli navštívit nově otevřenou a rekonstruovanou restauraci, obchod a třeba se zde i ubytovat v jednom z místních penziónů. Přestože většina zdejších domů už má nový kabát, stále ještě zde můžeme objevit několik půvabných stavení podbrdské lidové architektury. Delší setrvání, případně i pobyt v této obci na úpatí Brd, určitě stojí za zvážení, my však tentokrát hned v Žernové zahneme vlevo a kolem pěkně udržované roubené hájenky se opět ponoříme do lesů po cestě Struhy.


To jméno některým možná připomene svým způsobem ojedinělé technické dílo z 19.století – otevřený vodní kanál, dlouhý 17,5 km, kterým byla voda z Brd vedena od Pilské nádrže k Lázské a dále velkým obloukem přes Bohutín na příbramské Březové Hory. Využívala se hned k několika účelům – prala stříbrné rudy v bohutínských a březohorských úpravnách a na Drkolnově poháněla veliké vodní kolo, které čerpalo (opět) vodu z tisícimetrových hlubin příbramských dolů. Dnes je Drkolnovské vodní kolo součástí expozice Hornického muzea, lze si je prohlédnout a třeba se svézt i na zvláštní podzemní skluzavce. Kanál Struhy byl v provozu až do konce padesátých let, v r.1961 však zanikl. Jeho některé části byly nesmyslně rozorány, jiné dokonce zastavěny. Přesto existuje projekt na revitalizaci tohoto unikátního díla a není vyloučeno, že se to nakonec podaří. Podle lesní cesty Struhy, která zvolna stoupá k Pilské nádrži, můžeme pozůstatky vodního kanálu snadno identifikovat, stejně jako občasné kamenné patníčky s vyraženým mlátkem a kladívkem, které jeho trasu lemují.


Zhruba po dvou kilometrech se dostáváme k úpatí 19m vysoké hráze Pilské nádrže a dalším stoupáním se brzy dostaneme i pod její korunu až do výšky 670m. Také tato nádrž je rezervoárem pitné vody pro Příbram a proto i zde je omezen přístup k hladině. Ta se rozkládá na ploše 22,5 ha a může zadržet úctyhodných 1.870.000 m3 vody. Svým objemem je největším vodním dílem v Brdech. Byla vybudována v letech 1849 – 1853, ale hned v následujícím roce došlo po vytrvalých deštích k jejímu protržení. Ačkoli obyvatelé v obcích po proudu Pilského potoka a Litavky byli o události poměrně včas informováni, jedné ženě s malým dítětem se přesto nepodařilo přívalové vlně z protržené přehrady uniknout. Kromě těchto dvou obětí byly níže po toku potoka způsobeny veliké materiální škody, hlavně v blízkém Bohutíně. Přesto, že místo pro vybudování nádrže se zdálo jako stvořené (dříve tu byl menší rybník Pilka, po němž nakonec převzala nádrž své jméno), podloží na tektonické poruše bylo velmi nestabilní. Hráz bylo nutno stále znovu posilovat a zpevňovat a teprve na konci roku 1985 bylo možno nádrž poprvé naplnit až na přelivovou hranu. Okolí je vyhlášeným houbařským revírem, na své si zde přijdou však i botanici, kteří zde snadno najdou třeba masožravku rosnatku okrouhlolistou nebo dlouhé lodyhy plavuně vidlačky a další zajímavé rostliny.


Od Pilské nádrže sjíždíme dlouhým klesáním do někdejší hornické obce Bohutín, která se rozložila podle řeky Litavky a státní silnice I/18 z Příbrami do Rožmitálu. Tady také nabízí své služby několik penziónů, restaurací a obchodů a je sem i dobré autobusové spojení. Vyhneme se hlavní silnici a budeme projíždět částečně rozptýlenou zástavbou obce podle toku Litavky až k Vysokopeckému rybníku. Je to druhá (a poslední) vodní nádrž na Litavce. Dnes slouží jako přírodní koupaliště a sportovní rybářský revír. Nad rybníkem zahlédneme těžní věže dnes už odstavených dolů Rudolf a Řimbaba. Na druhém z nich je umístěno soukromé Muzeum Bohutínska s hornickou expozicí. Nalezli zde azyl i Příbramští betlémáři a také ukázky z jejich tvorby a sbírek určitě stojí za zhlédnutí, stejně jako výhled z těžní věže, dnes upravené jako rozhledna. Zájemci si mohou na odvalu dolu vyzkoušet štěstí a pokusit se objevit nějaký pěkný mineralogický exemplář.


Hned pod hrází rybníka začíná naučná stezka Lesoparkem Litavka, po které vyrazíme k Příbrami. Je na místě si o říčce, která je nejvýznamnějším tokem Brd, říci pár slov. Pramení v Lázském údolí v mokřinách na svazích hor Malý Tok (844m) a Hradiště (841m) z několika zdrojnic. Na celém jejím toku je spoutána pouze dvěma nádržemi – Lázskou a Vysokopeckým rybníkem. Ostatní nádrže již leží mimo její hlavní tok. Až do Bohutína byla vždy Litavka velmi čistou horskou říčkou (se sklonem k rychlým lokálním povodním a s velmi nevyrovnanou vodní bilancí), dále však se na jejím stavu drsně podepsal průmysl. Nejprve bohutínské a březohorské úpravny rudy, řada menších podniků i komunální odpady a nakonec především provoz příbramských Kovohutí. Z původně čisté říčky se stala za Lhotou u Příbrami jedna z nejznečištěnějších vodotečí v ČR. Přesto, že se v posledních letech situace výrazně zlepšila a v toku lze dokonce už i zastihnout nějaký život, závažné ekologické zátěže v jeho bezprostředním okolí, pocházející hlavně z Kovohutí, budou ještě dlouho představovat velký a těžko řešitelný problém. Teprve dále po toku se stav řeky pozvolna lepší. Řeka z Brd přijímá většinu svých přítoků – Pilský, Obecnický a (znečištěný) Příbramský potok, potok V Zabitém u Čenkova, v Jincích Pstruhový potok, v Litomyšli říčku Chumavu. Největším přítokem je ve Zdicích vodnatý Červený potok, který také pramení v Brdech nedaleko hory Tok. Do Berounky se vlévá přímo v Berouně a největší potíže působí občasné povodně právě na jejím dolním, již rovinatém a částečně regulovaném toku. Z vodáckého hlediska je splavná pouze za vyšších vodních stavů, teoreticky již pod Příbramí od Trhových Dušnik, ale spíše až za Čenkovem a Jinci. Málokdy je však takto využívaná. Protéká však jen zcela minimálně regulovaným korytem a např. mezi Trhovými Dušníky a Čenkovem bohatě meandruje a v hlubokém údolí, kterým proráží Brdy od jihu k severu, dotváří mimořádně půvabnou krajinu.


Lesoparkem se dostáváme na okraj Příbrami. Po cyklotrase pokračujeme dál podle toku Litavky do další bývalé hornické obce Podlesí, která se rozložila na úpatí masívu hory Třemošná (779m) ze západu a Březových Hor a jejich mohutných důlních odvalů na východě. Odtud si můžeme odskočit do nedalekého Hornického muzea na Březových Horách, které je největším a nejnavštěvovanějším muzeem svého druhu v ČR. Prohlídku lze jen doporučit, je to skutečně mimořádný zážitek vč. projížďky důlním vláčkem v podzemí a nahlédnutím až do 1500m hlubokých důlních jam a celé řady dalších zajímavostí. Je však vhodnější si na ni rezervovat alespoň celý den.


V Podlesí řeku konečně opustíme a mírným stoupáním se vydáme k osadě Oseč pod svahy Třemošné. Ta už je součástí Obecnice – a tím se dostáváme k cíli naší cesty, na níž jsme měli možnost poznat jak důležitým fenoménem je voda z Brd a jak zajímavé a pohnuté jsou i její osudy.
          

Zastávky: Obecnice (obec), Obecnice-Octárna VN, Obecnické sedlo, Skelná Huť, Lázská nádrž, Láz, Pilská nádrž, Bohutín (obec), Vysokopecký rybník, Hornické muzeum (odbočka k muzeu v Podlesí), Podlesí (obec).

Klíčová místa: Octárna; Obecnické sedlo; Rozc. U Pilské studánky; Skelná Huť; Láz-Žernová, Pilská nádrž; Bohutín, Vysokopecký rybník; Podlesí; Oseč.

Trasa: Asfaltové komunikace, hlavně po schválených cyklotrasách (s výjimkou úseku Pod Octármou – Obecnické sedlo, kde se také předpokládá cyklistický provoz). Částečně po tur.značkách (červená, zelená, modrá, žlutá), jeden úsek po naučné stezce (Lesoparkem Litavka). Lesní cesty: Rusínská, Obrázecká, Buršovská, Obecnická, Perkanská, Struhy, Slaninská, Prokopská.

GALERIE